A budeš můj - 7. Já už nemám co ztratit...

Nepříjemný zvuk odbíjejících hodin ho přinutil rozlepit od sebe oční víčka. Ospale zamžoural na hodiny. Hmm, obě ručičky ukazují nahoru, to znamená, že je…
Proboha!!! Poledne!!!

Vystřelil z postele tak rychle, že než vůbec stačil nabrat nějakou tu rovnováhu, zamotaly se mu nohy do přikrývky ležící na zemi a jen tak tak se zachytil sloupu, který pomáhal podpírat vysoká nebesa jeho postele.
„Sakra co to…?!“
Co dělá deka na zemi? To měl tak divoké sny? Už se ani nepamatuje, co se mu zdálo. No, nevadí…

Již navyklým způsobem narovnal záda a získal tak ztracenou důstojnost. Zvláštní, jak mohl takto zaspat. Hold si místo ranní sprchy dá rovnou tu polední…

…

Jestlipak už se vzbudil i Harry… Nejspíš ano, i když… oba mají o čem přemýšlet…

Podíval se na stůl. Ano, snad by mohl…
Harry si třeba rád přečte noviny, potřebuje se určitě ještě ujistit… Ujistit se o čem? O dnešku? Nejspíš… nejspíš mi stejně nevěří, vždyť… kdo jsem? Kdo byl můj otec? Kdo jsem… nejsem… Musím ho přesvědčit, že už nejsem, za koho mě má…

Zvedl noviny a zběžně je prolistoval. Snad tu není nic, co by ho mohlo nějak výrazně rozrušit…

Na zavolání se v pokoji objevil Deafy. Musí mu dostat úkoly na dnešní den…
Draco si povzdychl, je mu proti srsti tohle dělat. Napadat neoprávněně myšlení jiných, ač se jedná o primitivního domácího pomocníka. Je to prostě pod jeho úroveň. Ne, takto vychován nebyl, tohle si v sobě vypěstoval sám… Každý má přeci právo na své myšlenky, když ne na ně, tak na co…?

Rezignovaně sevřel štíhlé prsty kolem slonovinové rukojeti své hůlky a namířil jí tvorečkovi na spánek.

Náhle se ale zarazil. Udiveně si prohlížel onu hůlku ve své ruce. Hůlku… Pak bezděky stočil pohled zpět na stůl, kde už přes tři měsíce ležela ještě jedna taková. Pero ptáka fénixe důkladně skryto v cesmínovém dřevu a… ano, tato patří Harrymu Potterovi.

Skřítek na pána poulil žluté oči v němém očekávání, ale náhle byl známým gestem propuštěn. Jak to? Zkoumavě se na mladého šlechtice zadíval, ale když si Malfoy pozorovatele všiml, okamžitě zmizel.

Draco se přibližoval k inkriminovanému místu skoro po špičkách. Vztáhl po tenkém kousku cesmínu ruku, ale nedotkl se. Nechal své prsty bezpečně vzdálené od tohoto cizího, osobního vlastnictví. Cizího? Harry mu přeci už dávno není tak cizí… ale ví to i on sám? Ví to, že ho Draco Malfoy chodil po celou dobu jeho komatu několikrát za den přikrýt a dělat mu společnost? Ne, tuhle skutečnost přeci nemůže znát. A snad… snad by ani neměl, neměl by se jí nikdy dopídit…

Ale co když to hříšné dřevo pálí? Může mu poškodit jeho bělostnou kůži? Nebo dokonce samovolně vypustit nějaké silné kouzlo?
Oklepal se.
Co je tohle za otázky? Jisté, že nemůže… Je to přeci jen hůlka, i když velmi mocná…

Sebral tedy odvahu nechal bříška prstů přejet po celé délce hladkého dřeva. Téměř neznatelně cítil, jak se pod nimi magie, zakořeněná hluboko uvnitř, vzpíná, jako divoký hřebec. Ale on nemá chuť ho krotit. Lhostejně, ale přesto s určitou dávkou obezřetnosti, si hůlku zastrčil do hábitu. Hned vedle sebral i Denního věštce a vydal se ke dveřím.

Bude muset zvážit, jestli by si nakonec neměl přestěhovat pokoj blíž k Potterovi, protože tahle „štreka“, během které mu v hlavě hlodají tisíce myšlenek (jako jsou například pro a proti návštěvy Pottera), mu nikdy na jistotě moc nepřidá. A teď už vůbec ne. Jde totiž hostovi po čtvrt roce vrátit hlavní zdroj magie…

Pořád si není jist, jestli je to správné. Ano, Potter už je teď z té fyzické stránky téměř schopen postarat se sám o sebe, ale je toho schopen i psychicky? Samozřejmě si nemyslí, že je blázen, jen… musel na tom být určitě hodně zle, když vypil takový utrejch a to s vědomím, že to jeho organismus s největší pravděpodobností nevydrží. A nyní se mu nejspíš útržky z těch vzpomínek vracejí… vzpomínek, které měly být navždy zatraceny. Prožívá znova tu dutou bolest, kterou by správně on, Malfoy, správně ani neměl dokázat popsat… Ale bohužel… ví jaké to je.

Jak se přibližuje k východním komnatám, nohy podezřele těžknou a každý další krok stojí více sil a sebepřesvědčování. A když konečně natáhl paži k mosazné klice, jeho mysl si je nyní plně vědoma toho, že si o chladný kov sežehne kůži a možná… možná i srdce…

A i přes to se dotkne a… stiskne.
Cvak!

*

Harry se poplašeně otočil. Slyšel klapnutí dveří. Má návštěvu?
Nebo spíš vidiny? Ne… skutečně do pokoje vešel člověk a ne duch…

Vysoký blondýn jakoby ztrácí kontury a Harryho to mate.
Bledý obličej se zaniká ve světlých vlasech a celkově černé oblečení splývá s nábytkem… Je snad doopravdy duch?

Ups, ne, Malfoy opravdu není duch, jen bystré zelené oči nejsou až zas tolik bystré bez brýlí.
Rychle sebral svá kouzelná sklíčka z parapetu, kam je předtím odložil, protože si potřeboval co nejvíc pročistit hlavu.
Nyní už vidí postavu před sebou více než zřetelně.

Ticho.

Ani jeden z nich neví, jak začít. A přitom by stačil alespoň pozdrav…

„Ehm, ahoj. Vyspal ses?“ pronesl Draco, ale vzápětí by si nejradši nafackoval. Prý vyspal ses, pche… jak se asi mohl po včerejšku vyspat… Ach jo…

Harry všeříkajícím způsobem povytáhl obočí a Draca napadlo, že tenhle manýr si musí uchovávat nejméně ze školních let.

A nic.

Zase oba mlčí…

Harry se nadechl, jako by snad chtěl…, ale opět vypustil z plic všechen vzduch ven aniž by vydal hlásku. Co taky říkat? Buď úplně všechno, nebo radši vůbec nic.

Ale… co si tím pomůže? Má vůbec co ztratit?

Náhle si všiml srolovaných tiskotpisů, které Malfoy drží nejpíš až příliš křečovitě a tím nápadně…
Natáhl po novinách ruku.

„Můžu se podívat?“ snažil se lhostejný tón.

Stříbné oči se na něj upřely s výrazem zmateného překvapení.
Zajímavé…

„Co? Jo… jistě, přinesl jsem je pro tebe…“

Položil Harrymu ruličku na stůl.

„Díky…“ špitnul sotva slyšitelně v odpověď.
Tak nějak to obyčejné „díky“ znělo jinak. Jinak než obvykle… Snad v něm bylo vyjádřeno více vděku za více věcí…

„Pottere, nechceš si promluvit?“

Otázka položená z ničeho nic vytrhal Harryho ze zamyšlení.

„Promluvit? S tebou? A o čem?“

Draco se trochu zamračil. Nelíbí se mu Potterův tón ani způsob, jakým s ním jedná. To je ale ostatně pochopitelné, vzhledem k jeho situaci… Proto to přešel bez poznámek.

„Mohl bych ti pomoci spoustu věcí objasnit. Ty mě ostatně taky…“

Je tedy fakt, že tu Malfoyovu záhadnou změnu by Harry skutečně potřeboval mít co nejdříve vysvětlenu. Znervózňuje ho to…
Na druhou stranu ale… nebylo by od něj bláhové, svěřovat se dávnému nepříteli? Jenžě on, oni… oba si prošli hrůzami, které člověka nenechají stejným…

„Vlastně bych měl dotaz.“

„A?“

„To mě za tu dobu opravdu nikdo nehledal?“

Bože! Proč se dívá tak… tak… prostě jako Potter!? A proč se tak dívá na mě? Já mám tyhle pohledy malého děcka snést? No… nejspíš budu muset…

„No… posaďme se…“ kývnul hlavou k pohovce, která byla také součástí pokoje pro hosty.

Když každý z nich obsadil opačný konec sametové matrace, dal se Draco do vyprávění…

„Jistě, že tě ministerstvo hledalo. Vyslali pár bystrozorů, kteří ti měli případně pomoci, kdyby ses dostal do styku s nějakými problémy. S nimi šel i jeden zdravotník…“

„A to mě tu nenašli?“

„A ty si myslíš, že po tobě pátrali doopravdy tak důkladně? Tohle byla všechno jen reklamní kampaň ministerstva. Prostě fraška! Oni si pak mohli s klidem napsat do novin, že vynaložili všechny síly, aby tě našli a tím si hezky umyli ruce.“
Zkontroloval pohledem vyhublého mladíka, který ho, jak je vidět, opět pozorně poslouchá. V očích se mu míchá odpor se zvláštním pocitem smíření. No, přeci jen Potter není takový hlupák, aby ho podobná věc nějak výrazně překvapila.

„Domnívám se ale, že ti šlo spíš o přátele…“

Kývnutí.

„O tohmle mnoho nevím. Jestli se po tobě nějak víc sháněli, tak tady rozhodně nebyli. Ani se nic nepsalo v novinách a, jak je ti nespíš jasné, já moc mezi lidi nechodím…“
Znovu se podíval se na Harryho. Dva jindy tak třpytivé smaragdy jsou nyní zahalené rouškou rozličných pocitů a taky… taky zklamání…

A Draco si náhle přijde, jako by lelz do cizího soukromí. Rychle odvrátí zrak jinam…
Zvedl se z pohovky a z hábitu vytáhl Harryho hůlku.

„Ještě než půjdu, chtěl bych ti tohle vrátit …“

Harry se na něj nevěřícně zadíval. Po tváři mu přeběhl slabounký úsměv. Určitě je rád, že ji zase vidí, vždyť bez ní je kouzelník jako ryba na suchu…
Ale pak se zarazil.

„Proč mi ji vraciš? To mi natolik věříš, že ji nepoužiju proti tobě? Nebo mi tím naznačuješ, že bych měl jít…?“

Malfoy se zatvářil tím jeho typickým úšklebkem.
„Neposílám tě pryč, ještě na to nejsi připravený… A co se týče toho prvního, tak ano…“

„Co ano?“

„Věřím ti…“

Harry tak trochu ztuhnul úžasem.

„Ale proč?“ dostal ze sebe.

Draco, stojící nad ním, se lehce sehnul blíž. Skoro až mazlivým pohybem vsunul Harrymu ten proutek cesmínu do ruky a pak se k němu naklonil a zašeptal do rozpáleného ucha:

„Protože já už nemám co ztratit…“

Pak se otočil a vytančil z místnosti, aby za sebou nechal Harryho dokonale zmateného…
…a s hůlkou v ruce…


----------------

Pozn.aut.: Tak máme za sebou už sedmou kapitolku a vlastně stále pořádně nevíme, na čem jsme, že?:-) Budu se snažit další naspat co nejdříve, ale nějak nevím, kudy do toho... Každý komentík mi rozhodně pomůže a klidně bych ocenila i nějaké návrhy, týkající se povídky, jejího děje nebo i něčeho, co vám třeba není jasné...
Mocinky díky... Spirit